Vzdělanost a mezigenerační solidarita jsou - měly by být - rysem civilizované společnosti. Platí to? Moderní graduovaní vzdělanci nás vývojem tzv. vyspělých technologií dnes a denně přesvědčují spíše, jak snadno lze vzdělání, a tedy informace, sobecky zneužívat. Komercionalizovaná věda a vzdělání slouží víc než kdy jindy osobnímu prospěchu a soukromému byznysu, ba co hůř, škodí namnoze těm, kdo vzdělání právě z ekonomických a sociálních důvodů nedosáhnou. Leckterý z politiků, válečných štváčů či teroristů, je graduován na nejprestižnějších univerzitách.
Pak ale stojí před lidstvem zásadní otázka: je vzdělání - a všeobecná vzdělanost vůbec - pravým klíčem k lepším podmínkám na světě? Dvě technologické světové války jsou důkazem, že neplatí přímá úměrnost mezi vzděláním a ušlechtilostí či humanitou.
Vědci vymyslí něco významného. Dělbou vědy, rozhodovací a výkonné moci však nastává paradox: ti, kteří něco vymyslí, jsou zbaveni rozhodování o dalších osudech a dopadech svého vynálezu, to za ně přebírají politici či sponzoři. Komercionalizovaná věda, technika a vzdělání se tak stávají nesvéprávnou služkou, která se ráda zříká veškeré zodpovědnosti za své vynálezy a neláme si hlavu s etikou, jsou li badatelé dobře honorováni, případně přepláceni. A pokud si přece jen objevitel plně uvědomuje své morální povinnosti a začne poukazovat na rizika, je dělník vědy rychle nahrazen jiným, loajálnějším a úplatnějším.
Míru skutečné inteligence neurčuje diplom. Ani sebevzdělanější jedinec není zárukou slušnosti, a naopak i zcela nevzdělaný člověk může mít velmi silný cit pro to, co je správné, etické, a co se má jen jako poctivé a čestné jevit.
Kam se poděla zodpovědnost vzdělanců dnešní poradenské společnosti za vynálezy? Je delegována do ztracena. Na výhodách rafinovaně zchytralého kolektivního obcování s delegátstvím však obvykle participují opět jen vyvolení a mocní. I v demokracii stojí a padá odpovědnost vědců (poradců) a politiků za činy a rozhodnutí s datem jejich příchodu a odchodu do delegované politické funkce. Politika vzdělanosti bývá jedním z předních bodů každého volebního programu, vlevo i vpravo.
Politici skrze ni vedou líté předvolební boje a budují si kariéru. Jaký však ale přístup politických činovníků ke vzdělání vlastně je? Obvykle jim idea vzdělané společnosti poslouží jako výtah do vysoké funkce. Jinak s osvětou a vzdělaností kupčí stejně jako s čímkoliv jiným. Právě jejich vinou a vinou modelů neosvíceného blahobytného chování se vzdělání stává zbožím, kapitálem a nástrojem "business to business". Kdo kapitál vzdělání vlastní, má otevřeny dveře k dalším životním úspěchům, kdo jej nemá, má prostě smůlu. Přesto je populistickým cílem mocných tzv. bezplatné vzdělání na všech stupních školství. A to dokonce u vědomí toho, že jde opět jen o další utopický chyták, jehož cílem je vypáčit co nejvyšší plošné povinné daně jak od těch, kdo si vzdělání mohou dovolit, tak od těch, kdo na ně nemají. Se zdůvodněním, že vzdělání je klíčem k lepší společnosti, jsou politici ochotni se propůjčit k tomu, že i vysokoškolské vzdělání učiní plně dotované státem. Skutečnost, že jsou to právě již pracující a nuceně solidární vrstevníci, kteří dotují studium, a tedy i ekonomicky perspektivnější postavení šťastnějším kolegům, již příliš nehlásají. Regulérnost soutěže o vzdělání je přitom zpochybnitelná již faktem, že žijeme v nerovném netržním vztahu, kdy poptávka po studiu vysoce převyšuje nabídku a reálnou možnost státu a společnosti.
Jisté je, že vzdělání je nejlepší soukromá kapitálová investice do budoucna, leč pro větší část populace zůstává luxusní a nedostupnou. Proto je bezplatné vysokoškolské vzdělání nefér vůči společnosti, neboť takto i sociálně nejslabší a nevzdělaní investují do těch, kteří jsou na tom obvykle i tak sociálně a ekonomicky mnohem lépe. Každý ambiciózní středoškolák, který nedostal šanci studovat dál, si samozřejmě položí dříve či později otázku, zda vyvolenost vzdělaných elitářů není podrazem právě na něho. Rozpor si uvědomí hned při prvním setkání se skutečností, že má evidentně větší schopnosti než vzdělaný ignorant, nevidící si ani na špičku nosu, který mu šéfuje jen proto, že má v kapse vysokoškolský dekret. Často trvá velmi dlouho, než je neschopnost graduovaného nedouka obnažena, případně deklasována.
Vzdělaní politici se uchylují k násilí jako k prostředku řešení konfliktů a rozdmýchávají války bez ohledu na skutečnou vůli prostých občanů. Světem otřásá strach, bída a chudoba, ale jen málokterý ze vzdělaných mocných je ochoten riskovat osobní postavení, aby bitvy a války rozhodně bojkotoval. Naopak je často, přímo nebo nepřímo, napojen na zbrojní a vojenskou lobby.
Jaká je dnes vlastně motivace pro méně vzdělaný "lid", aby přispíval plošně na vzdělanost vlastního národa? Minimální. Navíc s vědomím, že si pod sebou podřezává větev právě tím, jak chtě nechtě doplácí na budoucí elitu, třebaže ví, že příští vzdělanci pro něj obvykle v elitním postavení sami nejsou ochotni solidárně a nezištně udělat nic než jej znovu a znovu nakonec vydat všanc, navléct do mundůru a zneužít k dobyvatelským podnikům pod rouškou sebeobranného vlastenectví.
Zdenka Ulmannová je předsedkyně Společnosti pro humanitární a sociální vzdělávání, publicistka, spisovatelka, ředitelka komunikační agentury. /Listy 2004/
O světlonoších, zbabělcích a zrádcích
Hladovka protiradarových aktivistů Jana Tamáše a Jana Bednáře doplňuje symboliku mučedníků Janů, kteří byli v dějinách našeho národa odhodláni položit život za ideály, spravedlivé přesvědčení a poctivou hru v době, kdy ještě nezuřila válka, ale oni již tušili, že se k ní schyluje a chtěli jí zabránit.
Nemůžeme nevzpomenout Mistra Jana Husa. Jeho poselství a nabádání k poctivému vztahu těch, kdo vládnou, jež vstoupilo do dějin a povědomí národa známou větou „Víno pijí, vodu káží", nebude patrně nikdy zapomenuto právě díky potřebě a touze po reformování vztahu stávající moci a lidu.
Dalšími Jany z řady morálních autorit, jež si země navěky bude pamatovat a obdivně uznávat jejich hrdinství postavit se proti přesile, byl Jan Palach a Jan Zajíc. Sami se jako jediní za všechny stali na otevřený protest proti zvůli moci zápalnou obětí, aby jako pochodeň naděje svítili na cestu lidem v dobách, kdy velmocenský obr porobil a ponížil naši vlast.
Čas historicky nepatrně pokročil, a na prahu sebeobětování za myšlenku nenásilí, spravedlnosti a pravdy stojí hrdě další dvě oběti hrubiánství a bezcitnosti mocných.
Nynější akt dobrovolného vyhladovění dvou mladých mužů, Jana Tamáše a Jana Bednáře, kteří se tímto gestem postavili proti bestialitě státní moci, rozhodnuté zavléci zemi třeba do ohrožení jen proto, že si pár primitivních politiků potřebovalo ulít své osobní prebendy za tupou kolaboraci s ještě mocnějším dravcem a velmocenským obrem, je analogií Palachovy smrti. Tehdy to byl protest proti ruskému agresoru studené války, dnes je to protest proti americkému agresoru studené války. A v této zemi není živáčka, který by pochyboval a nemyslel si, že podepsání dohody tehdy i dnes o umístění militaristického radaru u nás, se děje jen proto, aby nenažraní čuníci v naší kolaboratnské vládě nepřišli o svá tučná korýtka - a to opět proti vůli zdrcující většiny národa.
Názory se sice různí, zda oběť a ohrožení života těchto morálních autorit potřebná či zbytečná. V žádném případě však není marná, i když děsivě skličující.
Zbytečná je možná v situaci, kdy většina českých médií, poplatných vládním aparátčíkům s totalitními bolševickými manýrami, provádí autocenzuru nebo dokonce otevřenou cenzuru ze strachu, aby si proti sobě nepoštvala premiéra a jeho skvadru, o oběti Jana Tamáše a Jana Bednáře zbaběle mlčí, než by riskovala, že publicitou jejich protestní hladovky proti vládě strhnou vlnu nevole té mlčící většiny, která si radar s cizími vojsky na našem území také nepřeje. Média tak - což není sice nic překvapivého, ale o to víc zdrcující - stojí na straně mocné ozbrojené menšiny proti bezmocné bezbranné většině, a hrají svou obvyklou pštrosí hru, raději nevidíc a nekomentujíc, že právě teď, v těchto hodinách možná za práva občanů a ideály humanismu umírají dva docela mladí chlapci.
Bestialita a cynismus, s jakým vláda - a konec konců i celý parlament - přihlíží na ten akt sebezničení dvou mladých životů za názory a ideály drtivé většiny lidí, je nezměrná, a bohdá bude vytesána černým písmem jako skvrna v kronice země až v příštích časech. A je jen potvrzením starého faktu, že pokud se loď potápí, tak krysy - tentokrát v podobě kapitána a jeho prvních důstojníků - opouštějí palubu, a statečné s celou posádkou klidně nechají potopit v průšvihu, do něhož je svými špatnými a podlými rozhodnutími zavlekli. Nic nového sice pod sluncem, ale o to víc potvrzující tvrzení, že moc je zlořečená a vrchnost obvykle vždy žije zbaběle a na úkor lidu.
Jestliže sem, do země české, tato vláda nechá nainstalovat cizí radar, nelze to brát jinak, než analogii s nechvalně známým „zvacím dopisem" katastrofální osudové osmičky roku 1968, jímž začala další vleklá epocha nedobrovolné okupace naší země.
Na ohrožení těch dvou čistých mladých duší budiž v tomto smyslu útěšné to, že jména jako Topolánek, Vondra, Čunek, ale i Bursík a další budou jednou zatracena a zapsána mezi početný seznam jmen vlastizrádců, jež vlastní vlast navždy zatratila a proklela.
Hrdinové vzpoury, mlčení médií o nich, a naproti tomu neúměrná publicita banální akce grantově „hladovějících" umělců či směšných technoparty, které vzdor umrněnosti problému okupují titulní stránky celé týdny a měsíce, to všechno jsou úkazy, že ideály versus konzum a byznys se budou vždy dostávat do protipólu zájmů opravdových s těmi plytkými, ničemnými a marnivými, a jsou součástí jedné neviditelné války poplatnosti proti nepopulárnímu míru a pokoji.
Zdenka Ulmannová|čtvrtek 29. květen 2008 10:31|karma článku: 12,04|přečteno: 1103 x
V pěti chlapech a samopalem proti celému světu, aneb jak Topolánek
Aneb jak Mirek Topolánek chápe světové konstelace. Naivita a krutost, se kterou se parta bratří Mašínů probíjela za lepšími zítřky a za domnělou svobodou je ve své naivitě až dojemná. Ještě dojemnější je úzký průzor, skrze nějž dnes i po šedesáti letech pohlíží na svět Mirek Topolánek. Ani po šedesáti letech, kdy si svět „spravedlivě" a po novém rozdělily a uspořádaly tři tehdy nejmocnější postavy světa, Roosevelt, Churchill a Stalin, lidé myšlenkových pochodů jako Topolánek nepochopili, že patrně není možné změnit dohodnutou mapu světa jen proto, že si parta mladých kluků a on nějak představují osobní svobodu a boj za ni.
Je otázkou, zda je tato naivita víc úsměvně tragická nebo tragicky úsměvná. Faktem však zůstává, že vzbouřit se tehdy způsobem, jak to udělali bratři Mašínové, a to proti plánu poválečného uspořádání světa těch tří nových mocnářů, bylo již tehdy vrcholem nepochopení životních a světových konstelací i života samotného. Chudák pokladník, který přišel kvůli tomu k podříznutí. Že to byla navýsost další zbytečná smrt je jisté. Už proto, že prostřílet se tehdy v pěti lidech za hranice poválečného Československa, anektovaného v úlitbu páně Stalina a s vědomým podpisem jeho západních spojenců-spolupučistů proti české svobodě, v podstatě znamenalo totéž, jako by Mirek Topolánek dnes řekl, že si to půjde vyřídit s Putinem, Bushem a Brownem. Jak by asi pochodil je nasnadě. A i kdyby se vzdor všem světovým okolnostem přesto rozhodl nějaký sólový akt učinit, patrně by se to ještě hodně dlouho vyprávělo jako nejkamennější vtip s tím nejčernějším humorem.
Ale partička Mirka Topolánka patrně stále věří, že svoboda vykoupená krví někoho jiného, je to nejspravedlivější řešení na hodnotovém žebříčku. A že to nemusí korespondovat s hodnotovým žebříčkem nebohého přepadeného, loupeného a podříznutého pokladníka či další půlkou národa? To je ostrým hochům pistolníkům jedno. Jejich pravda je pravdou za všech okolností, a netolerance, se kterou tuto pravdu jsou navzdory celému světu s to prosazovat, je asi tak přesvědčivá, jako tvrzení osůbky za plotem psychiatrické léčebny, že jedině ona je tím pravým spasitelem Noem se záchrannou archou.
Těžko říci, zda Mirkovi Topolákovi mozek ještě nedozrál, anebo již vyschl stařeckou degenerací; nicméně faktem zůstává, že ta zastydlá puberta, která se tehdy zmocnila dvacetiletých chlapců Mašínů, prostřílevších se za hranice, (a jejichž politická i životní naivita v konečném důsledku stála v té mašinérii, do níž jsme byli násilně zabřednuti, život i jejich matku), dlí stále i v osobě našeho premiéra. A ten - jak pravý a nefalšovaný Zoro mstitel - na základě svého zakaleného přesvědčení uděluje metály. Jediným kritériem pro jejich přidělení je dobře nabitý kvér a odvaha jít sám proti ostatním miliardám lidí na světě.
A tak snad jedinou polehčující okolností, která by mohla vysvětlit takové vražedné a sebevražedné gesto, by opravdu mohla být naivita mládí. Protože Mašínové si ve své tehdejší naivitě spletli zásady s vraždou. Ani jejich antibolševismus a antistalinismus přece nemohl tak jednoduše dávat právo jít za svobodou i přes mrtvoly. Už proto, že pak byli stejní jako oni, ti násilničtí bolševici a stalinisté, a též churchilisté a rooseveltisté, s tichým souhlasem přihlížející na naše zoufalé zmítání v drápech Stalinových.
Pokud si to tedy potřebovali chlapci Mašínové tehdy s někým vyřídit, pak se měli probít do Kremlu, Bílého domu nebo do Downing Street, a tam si zabít skutečné viníky toho průšvihu s nesvobodou, která nás, Čechy, postihla. Protože za naši nesvobodu opravdu nemohl onen nebohý zavražděný pokladník, ale ti pánové s rubáškou, doutníkem, plédem přes kolena, a ještě předtím s hitlerovským knírkem.
Jenže náš premiér je dnes padesátiletý chlap, a pubescentní představy o podobách svobody a spravedlnosti vykonané samopalem jeho chování nemohou omluvit. A je otázkou, jak dlouho si můžeme dovolit nechat takového brutálního naivu křičet bez svěrací kazajky a skotských střiků, že není blázen - obzvláště je-li politikem a měl by tedy vědět, jak se politické mocenské světové zájmy vedou. Vždyť pokud to neví, pak to už opravdu není ani o demokracii, nýbrž o zdravém rozumu a soudnosti.
Jisté je, že metálové extempore Mirka Toplánka skutečně vyznívá jako když blázen křičí na všechny strany, že není blázen. A to je pro nás ostaní Čechy v mezinárodních konstelacích opravdu velký průšvih.
Zdenka Ulmannová|čtvrtek 6. březen 2008 08:07|karma článku: 27,93|přečteno: 1512 x
Zdenka Ulmannová