Pro muže
Zrušme fotbal jako nekalou soutěž!
Domnívat se, že by mohl nastat stav neexistence fotbalu, by bylo patrně velmi naivní. Na druhou stranu poté, co na hřištích i v hledištích stadionů vznikají situace, které den co den přiživují atmosféru neustálého boje a násilí, mnohý nemilitantní člověk dojde k logickému závěru, že taková zábava je hloupá, nesmyslná a nemá se zdravým sportem a pohybem nic společného, a že jde více o kult vyznavačství touhy po odvetě, zápasu a boje, resp. co hůře, boje za peníze. Pak je otázkou, proč se tedy tyto aktivity protěžují?
Stačí, když ráno otevřeme rádio, televizi či noviny, a podstatný prostor tam zaujímají zprávy, kde, kdo a za kolik „vybojoval“ zápas.
Fenomén soutěživosti je asi tak starý, jako lidstvo samo. Problém však nastává, když se zdravá soutěživost, jejímž smyslem je posunovat vývoj kupředu, změní v boj, bitku, masakr, zjednodušeně řečeno akt odvety, násilím si vydobýt svoji lepší pozici, potažmo peníze.
Fotbal, coby nekalý byznys, je tudíž zavrženíhodnou disciplínou, pokud podporuje a udržuje bojovnost.
Nedávno jsem dokonce vyslechla názor jistého „odborníka“, že vlastně můžeme být fotbalu vděčni, protože údajně ona potřeba boje je eliminována a vybíjena „pouze“ tím, že bojechtiví muži jezdí za svým pobavením z boje autobusy či vlaky na teritorium nepřítele, a místo ataky zbraněmi se uchylují „jen“ ke rvačkám nebo verbálním potyčkám. Taková nehoráznost!
Pro celou řadu lidí je navíc fotbal a vše, co se kolem něj děje, naprosto plevelnou, k životu nepotřebnou, obtěžující informací. Uniknout však před ní nelze, protože nás všude dohoní. Je sice možné nepouštět rádio, nesledovat televizi, nečíst noviny, nicméně bez dalších informací, jež sdělovací prostředky zprostředkovávají, v podstatě také žít nelze. A tak jen s velkou nechutí jsou anti-fotbalisté nuceni v každé zpravodajské relaci vyslechnout v balíčku potřebných zpráv i pětiminutovku o této podivné a pokleslé zábavě. Zábavě, která v podstatě nemá žádného valného přínosu ani pro společnost, ani pro zkvalitnění života na této planetě.
A tak trochu to připomíná dobu, kdy jsme si u řezníka museli k libovému masu přikoupit povinně i kus tlustého bůčku, pro který jsme nadto neměli upotřebení, anebo v knihkupectví koupit k oblíbené knize i nepotřebný brak, protože jinak by nám produkt, o který se zajímáme a potřebujeme, neprodali.
Navíc nám nemůže být lhostejné, že se prostřednictvím těchto „sportů“ a jejich masové propagace odehrává v myslích lidí manipulace, která v nich udržuje a vzbuzuje trvale sklony k násilí. To vše jen ve jménu zvráceného vztahu nabídka-poptávka.
Divocí nesoudní fanouškové jsou agresivní již sami o sobě – a když je navíc ještě hecují média permanentním vyzdvihováním věcí spojených s fotbalovým byznysem, pak se nelze divit, že ve společnosti začne vyrůstat z podhoubí jalového fandovství i ona smyslu zbavená agrese.
Na tu však doplácejí všichni – tedy i ti, kdo fotbalu nefandí.
Víkend co víkend a nezřídka i ve všední dny totiž vartují stovky, ba tisíce, policistů
u podobných silových akcích, a tuto ostrahu platí ze svých daní přitom i ti, kteří s provozováním podobných her, produkujících násilnosti, nesouhlasí.
Fotbal – a ti, co ho provozují - by proto měl být aktivitou zcela odloučenou od státu, a jakékoliv porušení zákona a náklady, které se při těchto ryze soukromých akcích stanou, by měly být trestným činem, jdoucím na vrub pořadatelů.
Vždyť žádný jiný podnikatel si nemůže dovolit provozovat svoji živnost tak, aby byla provozována za policejní asistence a na úkor kohokoliv druhého! Takže fotbalové tyátry, které se neustále odehrávají, jsou de facto zásadním omezováním a porušováním práv druhých osob a současně i nekalou hospodářskou soutěží.
Vždyť už jste viděli jinou podnikatelskou firmu, která by mohla těžit např. ze zájmu sponzorů jen proto, že by se její jméno mohlo ocitnout např. v hlavních zprávách na obrazovce, a to hned několikrát denně?
Pokud by totiž mohl mít kterýkoliv jiný, než fotbalový, podnikatelský subjekt výhodu televizního vysílání a sledovanosti nejširší veřejností, nesmí se běžně jeho logo ani jméno v televizi ani vyslovit, neboť je to považováno za nekalou reklamu.
Při zpravodajství o sportu však vidíme několikrát denně na obrazovce záběry z hřišť a reklam, kterými jsou oblepena, a o nekalou reklamu nejde! Nemluvě o smyslu obsahu těchto sdělení. Kolik tedy vlastně platí firmy, jejichž jméno je náhodně zachyceno do záběru z mantinelu hřiště, za náhodně odvysílaný zpravodajský příspěvek? Nic!
Jako divačka a občanka jen bezmocně křičím směrem k obrazovce, když zase - už po kolikáté denně – vidím a slyším ve svém balíčku zpráv i onu pobuřující informaci, že hráč xy byl prodán za xy miliónů a získal tak pro klub i svoji soukromou kapsu nepřiměřený zisk.
A když si uvědomím, komu všemu se navíc přihřála polívčička i onou nekalou reklamou, pak mám chuť emigrovat z této planety.
Netolerance a neurvalost, se kterou se totiž tyto hry provozují a propagují je do nebe volající nespravedlností a porušováním všech solidních principů.
Je Topolánek bigamista?
Jaký je rozdíl mezi monogamií a bigamií ? Po vzoru Česka a chování jeho nejvyšších ústavních činitelů v živoucí praxi žádný. Formálně však, de iure, je mnohoženství trestným činem.
Dopouští se tedy Mirek Topolánek zakázaného činu, pokud žije a plodí děti s ženou, která není jeho manželkou, ačkoli je stále ženatý? Lze takový stav klasifikovat jako bigamii nebo „jen“ nevěru? Jaký by byl rozdíl v tom, pokud by i druhou ženu pojal za svoji zákonitou manželku tak, aby mohla před zákonem požívat stejných práv jako jeho první žena, resp. legitimní manželka? I když Topolánek fakticky opravdu žije v vztahu, který lze označit jako bigamní, přesto se právně chová „legálně“.
Tak naši vůdci kmene chápou a vytvářejí společenské modely. Žijí podle hesla, můžeš třeba krást či spáchat jakýkoliv zločin, ale když na to nepůjde napasovat nějaký paragraf, tak jsou řeči o morálce jen pouhými jalovými „kecy“.
Podobné dvojaké chování můžeme zaznamenat ale i na půdě samotného Parlamentu či u soudců Ústavního soudu. Vždyť co se jejich postojů a zaobcházení se zákonem a jeho výkladem týče, chovají se v podstatě úplně stejně, jako když se kdysi v prehistorii sešli rodoví náčelníci, pokouřili u ohňů dýmku, vybafali kouř do světových stran a jejich slovo stalo zákonem, ať bylo vzhledem k praktickým potřebám kmene sebehloupějším či pro kmen dokonce záhubným.
Pro názornost několik příkladů:
I přestože se poslanec Melčák nechal zvolit do Poslanecké sněmovny na kandidátce ČSSD, v průběhu volebního období se dal (patrně za nemalou úplatu) předraftovat na druhou stranu barikády, a nyní dokonce navrhuje stížnosti k Ústavnímu soudu za nedodržení regulérnosti podmínek, když se má hlasovat o zkrácení volebního termínu a předčasných volbách, ačkoli se sám dopustil jednoznačného podvodu na svém voličstvu. Vždyť totiž ani jeden z voličů ČSSD, kteří mu dali na kandidátce této strany hlas, ho jistě nevolil jako nestraníka nebo nezařazeného či dokonce opozičního poslance, hlasujícímu proti vlastnímu klubu! V praxi by takové chování muselo být klasifikováno jako trestný čin podvodu. V české legislativě však dokonce i výsostný Ústavní soud podvodného Melčáka bere jako věrohodného stěžovatele, který se domáhá čistoty ústavních kroků. Jak paradoxní! Totéž se ale týká například i dokonce nově vznikajících stran na půdě Parlamentu. I přestože poslance Kalouska či senátora Schwarzenberga. Během jednoho volebního období dokázali změnit jak vrchní chameleoni své barvy a dresy hned několikrát, posbírat za to peníze v různých státních funkcích, i přestože jejich zvolení se de facto s odstupem času stalo jen velkým podvodem, neboť všechny své voliče uvedli v omyl, kohože vlastně reprezentují. A co na to naši borci ústavního práva? Klopí zrak, chlípnou uši a mlčí. V lidské řeči se tomu všemu říká lidově „prasárna“. Ale formálně právně? Je to prostě O.K.
Jaký je tedy vlastně smysl práva a těch, kdo nad legislativou bdí?
Ano, v tomto pojetí nulový!
Fakt, že sám Melčák podrývá ideu ústavy tím, jak se zachoval jako poslanec během volebního období, nejvyšší ústavní soudci ale nevidí. Nechtějí vidět a akcentovat a „přišít“ tak Melčákovi flastr minimálně morálně tím, že by na jeho stížnost jakožto nejvyššího podvodníka ve státě alespoň nereflektovali a neakceptovali ji. Schovávají se za jakousi neuchopitelnou „ústavnost“, jejíž zájmy však nedokáží ani sami zřetelně definovat a interpretovat. Bože, kde to tedy žijeme?!
Patrně v zemi, kde nemusí platit žádná pravidla a kde si vlastně každý může dělat, co chce. (Tedy pokud se těmi nejodpudivějšími metodami vyškrábe až do ústavních funkcí).
A tak se jen chce povzdechnout, co měla celá tato šaráda kolem ústavnosti předčasných voleb znamenat, pokud nepovede k tomu, k čemu vést měla, tedy k předčasným volbám, zaseknou-li se postupně všichni hráči na parlamentním hřišti tak, jak se dnes zasekl Paroubek. Předčasné volby a boj o ně,( kterým se zde dokonce možná zastíral ještě nějaký větší podvod na občany), nebudou. To se ale, ostatně, při morálce našich zákonodárců dalo čekat.
A v neposlední řadě je důležité ptát, komu tedy toto divadlo na voliče prospěje? Politikům jistě; a občan přece není důležitý.
Ale přece jen je tu aspoň jedno malé pozitivum na té jinak odporné a veskrze pokrytecké šaškárně:
fakt, že se bigamista Mirek Toplánek zřekl aspoň jedné ze svých křivých výhod a odstoupil ze své parlamentní funkce a složil poslanecký mandát. Nicméně jako chlap stejně jako křivák zůstane, a to už mu nikdo neodpáře! Bohužel s obrovskými škodami pro celou veřejnost, protože se tak stal modelem toho, jak lze „přečůrat“ i zákon o rodině a další zákony vztahující se k institutu a smyslu manželství, na němž vlastně spočívá naše západní civilizace.
Možná, že se za chvíli dopracujeme tímto tempem křiváctví až zpět ke zvyklostem, jež se dodnes uplatňují v zemích zahnívajícího fundamentalismu a jeho rodovém právu šaría, a že se příště už ani nebude nutné ani rozvádět. A když si muž bude chtít koupit novou nebo další ženu, bude stačit, když se podobně jako muži v muslimských komunitách ukloní třikrát k Mekce a řekne o své „staré“ ženě: „Zavrhuji tě, zavrhuji tě, zavrhuji tě!“ , a bude ji moci rovnou bez jakýchkoliv nároků a slitování vyhnat. I bez zbytečných razítek nákladných soudů. Vždyť ty, ostatně, u nás stejně nemají podle čeho soudit, protože právo už je zde věc zcela pošlapaná a poplivaná nejvyššími soudci a znalci práva samotnými.
Zdenka Ulmannová|úterý 15. září 2009 16:37|karma článku: 19,86|přečteno: 1520 x