Koho by napadlo, že se ženy seberou a na rozkaz velitele přepadnou loď s humanitární pomocí? Možná někoho ano, ale většina by jistě měla pochybnosti a spíš by uvažovala o tom, že k tomu byly přinuceny násilím a výhružkami. Koho by napadlo, že se ženy seberou a půjdou dobrovolně sestavit armádu, která bude zabíjet? Až na opravdové výjimky patrně nikoho.
Tyto otázky si ale, bohužel, málokdo klade. Většinou se hovoří v plurálu „ono se válčí, ono se přepadá“, ale takřka nikdy nezaslechneme větu: jednotka šedesáti mužů, (kde byly případně pouze dvě ženy), přepadla loď s humanitárním nákladem.
Neadresnost ve stroji zabíjení a násilí je děsivá stejně, jako je děsivý onen alibismus, za kteří se zabijáci-vojáci-muži schovávají. Kdybychom měli percentuelně vyjádřit počet žen, které se přímo podílejí na vojenských bojových akcích, kde jde o lidské životy, tak by ono číslo vyznělo zcela jasně. Ovšem nikterak ke cti mužů, protože muži se tak stávají aktivními zabijáky.(Lhostejno na které straně barikády).
Ostatně, i tak nejednoznačná záležitost, jako je „obrana“ na úrovni státních armád, nese tento podtext, že jde o mužstvo a nikoli ženstvo, dojde-li k boji. Přičemž rozlišit, zda jde o obranu nebo útok nebývá v nejednozančných okolnostech konfliktů vždy jednoznačné.
Dejme příklad: Naši republiku napadne nepřítel. Bude se bránit. Budou povoláni všichni bojeschopní muži, poté, když muži padnou, se chopí zbraní ženy. Ale napadlo by někoho, že se ženy samy dobrovolně zformují v armádu? Patrně nenapadlo. Ženy to nemají v přirozenosti, a proto by ani nehrozila potřeba uvažovat o případné obraně. Celý systém vojenství, lhostejno zda obranného nebo útočného, je založen na tom, že je na vině testosteron, který z mužů dělá divochy s nutkáním bojovat. A je-li potřeba bojovat, vzniká tím i druhotná nutnost se bránit.
Bohužel, stejně nadšeně se muži poženou do útoku jako do obrany. Každý, muž, který byl zavlečen do kola mobilizace, potvrzuje, že nejprve pocítil vzrušení, pocit dobrodružství a i jisté nadšení z nadcházejícího boje, a teprve poté, když se setkal tváří v tvář s prolitou krví, si uvědomil, že je potřeba mít strach. Protože jedině strach může korigovat agresivitu v žilách mužů.
Ženy na rozdíl od mužů mají zábrany k boji a strach přímo jako součást přirozeného řetězce instinktů nutných pro udržení druhu. A současně o to silněji mají vyvinutý racionální základ, kdy a zač a za jakou cenu má smysl jít do boje a bránit se. Proto jsou ženy daleko lepšími diplomatkami, než muži. Protože ženy budou nejdříve prvoplánově uvažovat a jednat o tom, jak udržet klid a mír, než se spustí kolotoč připuštění útočné agrese.
Problém současného světa, ( ale i dřívějšího), je v tom, že něm rozhodují stále vesměs muži, a tudíž rozhodují i o tom, jakým způsobem se budou řešit případné konflikty zájmů. Kdyby na úrovni rozhodování a v celém rozhodovacím procesu bylo více žen, ideálně aspoň polovina nebo více, bylo by to jistou garancí, že ženské vlády nebudou mít zájem na tom, aby se vedly války a boje. A tím by byla zaručena i větší prosperita a menší nebo nulový zmar a zkáza. Protože ženy se sice možná pohašteří, ale do přímého bojového utkání, kde jde o život, nikdy nepůjdou, pokud by nebyly v ohrožení jejich děti.
Takže de facto v praxi ženy jsou nuceny jít do zbraně jedině proto, když muži navzájem mezi muži vyprovokují a rozpoutají válečnou řež. Proč to ovšem muži dělají, žádná z žen nechápe – nikdy nepochopí. (Možná až na výjimky žen, které mají v krvi vyšší hladinu testosteronu, ale u těch lze spolehlivě uvažovat, zda jsou ženami nebo mutací na pomezí ženství a mužství).
Výsledkem je jednoznačná odpověď: kdyby nebylo mužského agresivního testosteronu, tak nebude ani válek, protože de facto každá země drží armádu jen proto, aby se bránila před muži, otci, syny, bratry z druhé strany barikády v případě armád obranných, a v případě armád útočných před muži, otci, bratry, syny vlastního kmene.
Otázkou je, co s tím? Smířit se s tím? Těžko. Protože dnešní krakatitická doba až po okraj napěchovaná zbraněmi hromadného vraždění těžko umožňuje smířit se s tím, a vyvolává těžkou globální depresi, ne-li již paniku. Existuje jediná možnost: ta, že muži předají rozhodování (vládu) do rukou žen, protože pak i oni sami si budou moci být jistější a bezpečnější, že k bojům nebude docházet. Protože ženy muže dobrovolně nikdy nebudou mobilizovat, a ochrání tak i jejich vlastní životy. A o to přece jde.
Slepé děti a zbabělec, aneb pochod matek na MDŽ
Je spousta lidí, co mají nějaké trápení. Skoro každému za těžkých okolností umírají rodiče, v každé rodině se najde aspoň jeden těžce invalidní člověk, který zůstane na vozíku, mnoho z nás se setkalo s hrozivými "prognózami" lékařů, které se naštěstí ukázaly být spíš jen alibistickým věštěním z křišťálové koule.
Ale nejvíc to bolí, když se něco děje s dětmi.
Když před lety přicházelo na svět mé první dítě, svačina porodníků byla důležitější, než fakt, že kdesi na "hekárně" leží už devět hodin rodička, která musí dle rady rozdýchávat bolesti, a to tak úporně a dlouho, až porod rozdýchala, otekla a uzavřela se jí branka. Dítě se narodilo takřka udušené, modré jako švestka, obličej vysílené rodičky s rozpraskanými žilkami do temně fialova se pod bolestnou tíhou porodních křečí změnil takřka k nepoznání ve tvář černošky.
Zkrátka,
"Když se chlapi v hospodě poperou, ať už nožem nebo sekerou", tak to je slabý odvar toho, co musí každá z nás zakoušet pro to, aby mohl pokračovat druh. A zlatým hřebem všeho jsou pak ty šílené děsy, stresy a zoufalé strachy, co s dětmi nakonec bude; vždyť já jsem si z porodnice dle prognózy porodníků a pediatrů odnášela miminko, které prý nebude vidět, slyšet, mluvit či bude jinak postižené, protože bylo příliš přidušené při porodu. Ještěže doktorky v terénu na obyčejných střediscích mají o něco víc rozumu a citu, a vysvětlily mi, že ta předpověď nemocničních sudičů se naplnit nemusí, a že se jim reflexy mého miminka zdají úplně normální. Nicméně už jednou vyslovená kletba je kletba a strach z ní pak už všudypřítomný. A tak ve snaze, abychom se co nejdříve dozvěděli, jak bude naše děťátko postižené či nepostižené, jsme na ně nekonečně dlouhé měsíce tleskali, svítili mu baterkou do očiček, cvičili mu nožičky, neustále na ně mluvili a mluvili, abychom zjistili, zda vidí, slyší nebo nebude němé či chromé. Výsledkem bylo, že jsme u syna dosáhli nadprůměrných projevů po všech stránkách, protože už v šesti měsících obcházel v postýlce kolem šprušlí, v roce plynně mluvil a chodil na nočník, a jediné, co se s z hrůzné alibistické věšťby vyplnilo, bylo nepatrně ráčkující "r", které se časem samo upravilo. Dnes je z něj úspěšný třicátník a já novopečená babička krásného vnoučka.
Kolik zoufalství a strachu o své děti ale musí zkusit každá matka, lze jen těžko popsat. Jenže, to je jen slabý odvar z tisíců jiných osudů, a ten svůj jsem vyprávěla jen jako obligátní "vatu" na úvod, abych si udělala oslí můstek pro to, co musela přežít moje kamarádka Helena, klavíristka a bývalá učitelka v hudební škole.
To bylo tak: život šel, "svatba, narození prvního syna, po dvou letech narození dcery, první auto a dovolená v Jugoslávii," takřka jako podle itineráře filmového bestselleru. Pak následovalo další těhotenství, a ukázalo se, že to budou dvojčátka. V té době jsme se zrovna stěhovali do jiného města, a tak jsme už nebyly s kamarádkou tolik v kontaktu. Potud jsem její příběh sledovala. Ten však měl mezitím děsivý děj...
Když konečně oba chlapečkové-dvojčátka přišli na svět, tak asi po dvou měsících ji jiná naše společná kamarádka, Jana, zahlédla na náměstí, jak trykem tlačí kočárek s dvojčaty, kamsi utíká a po obličeji jí teče řeka slz. Vydala se tedy za ní. Když jí u domu dostihla a nechala se pozvat na návštěvu, tak jí s pláčem maminka Helena tehdy dvouměsíčních miminek povídá: "V poradně mi zrovna řekli, že jsou oba slepí! Prý se to stalo, jak museli být po porodu v inkubátoru a dostali moc kyslíku!"
(To byla ještě blbá doba Husákových dětí).
A život šel dál. Jednou mi, zhruba čtyři roky poté, večer zvoní telefon (tehdy ještě nebyly mobily a ani telefonní zvonění ještě nebylo běžnou věcí každé domácnosti), volala kamarádka Jana, že Helenu a jejich zdravé i slepé děti opustil manžel. Prý nezvládl ten nápor, starat se o čtyři děti, a z toho o dvě slepé a jedno navíc k té nešťastné slepotě i mentálně postižené, a žít s nimi ve společné domácnosti. Tak sice zněla oficiální verze důvodu v rozvodovém rozsudku, nicméně ta skutečná pravda byla taková, že se tatínek zamiloval do o deset let mladší sekretářky, která byla bezdětná a na starosti měla jen to, aby si udržela svoji dobrou práci u svého šéfa, a k níž chodil relaxovat tíhu a zápřah života. Typický případ dezerce ze zodpovědnosti, které se muži dopouštějí v každém druhém, ne-li každém, případu. Až na to, že většina z nich má "jen" zdravé děti s běžnými problémy.
A život zase plynul dál. Uplynulo dalších dvacet let. Hudební škola, kde původně Helena mívala při péči o své slepé děti aspoň občasnou práci, už byla dávno zavřená. A jednoho dne jdu v Holešovické tržnici kolem stánku s ponožkami, a jak jsem se stranou probírala v punčocháčích, tak mi najednou připadl povědomý hlas prodavačky. Zvednu hlavu, prodavačka se na mě usměje a povídá: "Ahoj Zdenko, jak se máš? Nepoznáváš mě, co? "
Z té mladé, krásné a ztepilé ženy byla šedivá stařena se zmrzlýma promodralýma rukama, která v pětačtyřiceti vypadala na sedmdesát. Zatímco její bývalý manžel, otec slepých dětí a dosud pohledný lev salónů to dotáhl až na ministerstvo. Pravda, od svého útěku od problému své děti neviděl, neboť by se jim asi styděl podívat do jejich slepých očí a tu hanbu asi taky neunesl.
Netvrdím - a to rozhodně a s odkazem na zlé jazyky, které již slyším popichovat - že jsou všichni muži špatní,slaboši a zbabělci. Ale je jich hodně. Nepochybně mnohem víc, než rodiček, které ve zmatku a beznaději mizerné sociální situace a zoufalství nechtěného porodu zatratí své děti do babyboxu nebo popelnice, a o nichž se pak píše v bulváru s paušalizujícím přídechem, vidíte, vidíte, jaký jsou ženský!
Jisté ale je, že drtivá většina žen se o své děti stará vzorně a dala by pro ně i vlastní život. Ne tak ale tatínkové - aspoň statistika to dokladuje.
Většina rozvedených mužů, (což je celá polovina ze všech), by si pro větší alimenty nechala vrtat koleno, nepřátelství k ženě, kterou již nemiluje, se obrací v nezájem o děti a starost o ně a jejich podmínky,
a to nemluvím o oněch 38 procentech domácích násilníků, (z kterýchžto důvodů se manželství nakonec rozvádějí), o mužích, jež zneužívají děti v rodině ke svým úchylným sexuálním představám a ze samé "lásky" by je ulaskali, o těch, kteří si rádi přihnou a pak padnou podťatí na kanape a místo pomoci v domácnosti vyspávají opici, a o workoholicích, pro něž je práce příjemnější částí života, než vyrovnaný rodinný život a pomoc s dětmi.
Snad tedy ještě douška do vlastních ženských řad: Milé ženy, nežehrejme, nehořekujme a nelajme na muže v jejich doslechu. Je to stejně marné. Muž je ve většině exemplářích rozdílná anatomická větev, u níž sídlo zodpovědnosti nebydlí v mozku, nýbrž v jiných bodech citlivých na podráždění, a která má blány na uších, jež dovolí slyšet jen to, co muži slyšet a dělat chtějí, a nedovolí naopak vnímat ani to, co se říká s rozumovým apelem, akcentem, nahlas, důrazně a v nepřeslechnutelné frekvenci. Nevzbuzujte proto jejich agesivitu beznadějným křikem či lítostivým pláčem. Na ten mají obzvláště velkou alergii a říkají tomu po Plzákovsku "tyranie slz" - a to aniž by zkoumali příčiny, proč ženy slzí.
Nicméně to ještě automaticky neznamená, že by se těm zbývajícím mužům na slušné úrovni zodpovědnosti mělo děkovat za to, že se chovají jako slušní chlapi a že jsou dětem (a někdy i jejich matkám, s nimiž potomky zplodili), normální lidskou oporou. To jsme přece ale i my všechny, a být oporou, která podrží děti za všech okolností, je pro nás automaticky přijímanou samozřejmostí, a také nám za to nikdo neděkuje. Vždyť nám zrušili, konec konců, i to MDŽ jako ideologicky podjaté.
P.S. a předem děkuji a odmítám všechny varianty ironizování, že máme přece Mezinárodní den matek. Ještě to aby ne!
Spalovač tuků!
Trendy tak zvané zdravé výživy pro krásné štíhlé tělo z mnohých z lidí udělaly otroky. Uměle vyhublé modelky - a po jejich vzoru i ostatní dívky - otrocky znásilňují své zdravé chuťové kalíšky a masakrují je rapsodií „in green".
A tento model a sterotyp od dob twigismu pokračuje dál - z matek na dcery. Poté, co se pak mladé ženy změní z modelek na matky a povijí potomstvo, však už nepřestávají o pořádném jídle jenom nyvě snít, a mají pocit provinění už jen z pouhého zatoužení po soustu něčeho dobrého vypečeného a hezky tučného. Sen o šťavnatém a voňavě mastném smaženém řízku se ale nakonec vždycky rozplyne s realitou kudrnaté petrželky pokapané šesti kapkami citrónu na talíři, a zbude ještě větší spirála pocitů provinění a roztáčí se dál a dál.
Když náhodu taková vychrtlá rádoby modelka zjistí někde na bříšku o jeden piko gram osobních tukových zásob více, okamžitě zahájí nějakou z tisíce druhů drastických diet. Jako trest jí její osobní trenér na vyhublost naordinuje o čtyři kapky citrónové šťávy míň a odkrojí tři centimetry čtvereční z jejího zeleninové menu.
Tělo marně volá s.o.s. . Proces tyranie kultu žurnálové krásy pokračuje dál. Pokud nepomůže restrikce zelené potravinové porce, přidá se další nakládačka v tělocvičně, a místo každodenní hodinové porce sofistikovaného pilates cvičení, (které tak dobře vynáší jejich marketingovým šamanům), přinutí chuděrku modelku cvičit hodinu a půl. To by bylo, aby z ní zase tak hezky nelezla žebra! Vždyť není nic snadnějšího, než udržovat vůli „být jenom krásná" pod pohrůžkami, že se takhle nikdy nedostaneš na titulní stránku svého oblíbeného top společenského magazínu.
A tak už po řadu generací pod heslem „subtilnější ženuška - levnější rakev", se rozpřádá nekonečný příběh nikdy nekončící krásy, který je určován a modelován testosteronními dravci. Vždyť u mužů přece nezáleží na tom, jak vypadají! Naopak, brejle, pleš a břicho jsou přímo symbolem dobrého postavení a tudíž i větších kvalit pro řízení života na Zemi.
V případě, že se však žena po letech manželského soužití v době hormonálního vytěkání nebezpečně přiblíží hmotnosti svého muže, dochází k tomu, že se tak stává muži obrovskou konkurencí v potravinovém řetězci, a to jedinec testosteronem poháněného mozku nestrpí. Tím, že pak nejednou svou dosavadní manželku nazve odpudivou tlustou... (z druhu skotu) a vykonstruuje z toho záminku k opuštění hnízda, aby mohl jakoby legálně užívat svého harémku, se však zachová jako jako "vůl" (a nikoli jako volný, svobodný pták v rozletu). Skutečnost, že zapudí svou srovnatelně blahobytnou ženu, nechápe jako zkratovou poruchu mozkové činnosti, nýbrž jako společenskou prestiž, a vůbec mu nedochází, že tak většinou položil základní kámen ke svému vlastnímu ztroskotání. A ani ta jeho nová, o dvacet let mladší býložravá, podvyživená kráska z jeho harémistického stádečka obvykle vůbec netuší, že za ten kus, nazvaný neslušivě přízviskem odvozeným od hovězího, tak není její opuštěná korpulentnější sokyně, nýbrž ona sama, coby jeho nová "rodina". Protože jenom zkušená žena poučená životem ví, že je přece obrovský rozdíl, když v dělbě povinností v osidlech genderových stereotypů muž přináší jako obživu pouze zelené lístky salátové, než o poznání dražší kus pořádného a tukem prorostlého masa! O tuku je totiž známo cosi zásadního: je zásobárnou energie v době potravinové nouze, a kdo ho uloží víc, ten snadněji přežije. Báchorky o cholesterolu, coby nástroji manipulace mužů nad ženami (většina zakladatelů tzv. moderní medicíny byli totiž muži/!/), byly již nejednou přehodnoceny a dnes se pro změnu vyprávějí povídačky o cholesterolu pozitivním a negativním. A možná jednou přijde i doba, kdy se bude tvrdit, (na vědecké bázi v přímé úměře s přibývajícím počtem žen ve vědě), že cholesteroly v tucích jsou pozitivní oba, a negativní jsou naopak zelené lístky salátu. Už aby to bylo!
Pak teprve uvidíme, jaký bude kult krásy!
Jedno je jisté; kult věstonických Venuší jistě jednou zase přijde a navrátí ženám jejich přirozené tělo a sebevědomí. A ženy zase budou považované za krásné, když jejich tělo bude krev a mléko. Vždyť to jeho mrzačení už jednou přece musí skončit!
V řetězech předstírání
„Sex ve městě" zní titul světově proslulého seriálu, který brázdí obrazovky už hezkých pár let. A pořád je aktuální. Až na to, že každý si z něho vezme něco jiného. Jinak na ženský svět hledí svýma mužskýma očima muži, /ach ti chlapi/!/, jinak na své ženské příběhy nahlížejí ženy samy. Každá z nás jsme jiná - jiný. Navíc ten obrovský sociálno-emocionálně-biologický rozdíl mezi muži a ženami! Bože, jak jsme rozdílní! Jak nás trápí ti, kolem nichž se točí náš niterný vesmír a od kterých tolik očekáváme! Často, ba převelmi často, marně...
Odpověď na tuto triviální otázku je jasná: právě proto, že předstíráme.
Člověk jako druh nemůže patrně očekávat, že mu jeden partner zůstane sexuálně věrný po celý život. Lidé nejsou monogamní a nikdy nebyli. Ovšem nejurputnější kámen úrazu je právě v tom očekávání; a což teprve v tom nevyřčeném. (A mimochodem, vesměs velmi falešném a pokryteckém). Nesplněné naděje, a biologická nemožnost očekáváním na nás kladným dostát, nám pak komplikuje všechny ostatní vztahy. Kvůli předstíraným očekáváním pak nejsme schopni ani rovné a upřímné komunikace vlastně na žádné úrovni. A tak se v tom řetězu postupně roztrháváme na kusy, a to jak uvnitř sebe sama, tak i mezi sebou navzájem. Upřímně, kdo z lidí se vlastně, co se vztahů týče, de facto neprolhal životem jen proto, aby „nezklamal"?
Vše kolem našich žensko-mužských vztahů je velmi relativní. Věrnost i nevěra, a to, jak ji chápeme, především. A také to zapeklité slovíčko „důvěra". Co vlastně značí? Je důvěra spojená s intimitou sexuálních důvěrností? Jistě. Ale jde také o mnohem širší pojem. Důvěra - pokud ji budeme chápat například řečí právnickou - je jev naprosto plovoucí na vodě. Nenačapá-li vás manžel či manželka přímo in flagranti, nevěra tudíž neexistuje, protože ji nelze prokázat, i přestože jste byli nevěrní. To jsou paradoxy! A na základě toho můžete zatloukat a zatloukat.., (jak neblahé paměti radíval pan doktor Plzák), a když vás nechytí „nevěrné" přímo v posteli, tak to nepraskne a nemusíte si tudíž lámat hlavu tím, jestli jste či nejste zrádcem či viníkem před rozvodovým, potažmo majetkovým, soudem. Ošidné je na tom to, že ono fluidum, kterému se říká sexuální puzení také k někomu jinému, může být příčinou totálního rozpadu života toho druhého. (A nejen toho niterného). Ne všichni se totiž dokáží smířit s životem v trojúhelníku, jakkoli se snaží být realističtí. Zejména pak u vědomí, že kupříkladu padesátiletá manželka padesátiletého muže si jen velmi těžko může rozumět s dvacetiletou přítelkyní svého manžela, který kvůli ní rozfofruje celou rodinnou pokladnu a barák, který tak horko těžko za léta dřiny a odříkání stavěla společně s ním. Pravda, štiplavý jazyk by mohl podotknout, že ten muž není „její", a že není věcí, aby mohl být vlastněn. Nicméně... Jen si představme, kolik má tato otázka rozměrů a ještě víc úhlů odpovědí.
Je tedy úlet či odlet z partnerského vztahu po pěti, deseti či dvaceti nebo třiceti letech zradou? A tedy selháním? Nebo není, protože muž (či žena), který nemůže být vlastněn, má přece taky právo si užívat a prohánět své libido nejen na tom stále stejném políčku? A pak tu máme slovo „žárlivost". Co je to vlastně onen „zelenooký netvor, který požírá své děti, jež miluje"? Jak souvisí s tím obrovským rizikem přeběhnutí např. k mladšímu týmu? Přímo úměrně. Vždyť tím, jak žena stárne, tím větší je pro ni riziko,(vyplývající z chování mužů), že ji muž „vymění" (jak vlastněnou věc) za nějakou jinou - právě kvůli sexu s novým objektem jeho zájmu. A o žárlivosti v takovém případě nelze ani hovořit, a pokud, pak pouze o zvané sociální žárlivosti. Protože každá žena má v sobě biologicky naprogramovaný kód bránit a udržovat hnízdo za každou cenu, a to i za cenu žárlivých scén. Hnízdo přece není holubník, nýbrž jediným bezpečným místem pro zdárné vychování a zajištění potomstva. Pak je jakýkoliv pardón před nevěrným chováním otce jejich společných dětí de facto předem vyloučen. Pud bachyní prostě v ženách pracuje proti pudu rozsévačstí v mužích. A ona tolik démonizovaná žárlivost je jen přirozeným sociálním chováním a projevem zodpovědnosti k hnízdu.
Sexuální zahoření k jinému, nemanželskému, objektu je bezpochyby obrovským rizikem pro hnízdo. A už proto vždy nutně znamená i zradu citů a zájmů někoho, s kým člověk strávil třeba podstatnou část života a dělil se s ním o svůj, i tak krátký, život, na který máme pouhých sedmdesát let času. Skutečnost, že do svého partnera člověk vkládá různá očekávání, ať již reálná nebo nereálná, je proto naprosto logická a pochopitelná. Ale na druhou stranu, lze žít ve svazku, v poutu, s někým, ke komu necítíme ono úžasné vzrušení, to třepotavé tetelení kolem duše a ještě o něco níž? A mít pocit, že jme citově i tělesně okoralí a sexuálně mrtví ještě zaživa? Přetěžké je každé moralizování.
Vznášet prostě kategorické soudy asi nelze. Co ale lze, a mělo by se, pohlížet vždy a v prvé řadě na naše chování a konání z úhlu zodpovědnosti. Zda a kolik zodpovědnosti cítí partner a partnerka vůči tomu (a těm), který s ním spojil tu obrovskou část svého tak krátkého života. Ostatně, to slovo „děti", tak často, žel, vetknuté jen do závorek, když se hovoří o partnerských vztazích mezi muži a ženami, s tou zodpovědností totiž souvisí úplně nejvíc. V tomto světle pak další slůvka jako je nevěra či nedůvěra nabývají přímo obřího rozměru. Protože jestliže nevěra rozboří tu pevnost, která měla být hnízdem, a nějaká sexuální odstřelovačka či odstřelovač ji svými bradavkami či penisem, zboří, pak je to průšvih jak hrom. Především ve vztahu k těm nebohým dětem.
Mačisti, pučisti versus feministi, aneb MDŽ se blíží!
Výraz macho je označením pro muže, kteří se cítí být nadřazeni nad ženami. Výraz pučista je označením toho, kdo se spikne s někým např. za účelem svržení vlády či nějakého člena vlády. Výraz feminista (nebo častěji feministka), je označením těch, kdo se zasazují za rovná práva a příležitosti žen. Nic víc, nic míň. Machové kritizují ženy, feministky zvlášť, za to, že si dovolují nárokovat stejnou dávku vzduchu, jakou na světě dýchají muži, a obzvláště primitivním způsobem útočí na snahy žen o dosažení rovných podmínek k životu.
Nejhorší kategorií jsou machističtí pučisté. Ti jsou, zejména u nás, velmi běžní a rozšíření. Vždyť kdykoliv se v naší vládě někdy ocitla žena, vždy byla první, komu šli po krku a snažili se ji „odstřelit". Žádná ministryně na svém postu (snad až na nepatrnou výjimku v totalitních dobách) nedokončila své angažmá až do konce. Buď na ni ušili nějakou boudu, aby např. podepsala podvržené papíry, (neb uhlídat opravdu všechno není v lidských silách) a zadělala si tak na průšvih, pokud se pánové pučisté rozhodli, že tu ženskou z vlády nebo z jiné vysoké funkce vystrnadí, anebo na ní tak dlouho dělali nátlaky, (ty korpční nevyjímaje), aby pod mužskou agresivitou vyměkla a činnost v politice se jí zhnusila natolik, že odešla sama. Ostatně, to potvrdí každá ze současných i bývalých političek.
Co by pánové machisté-pučisté teprve dělali, kdyby se jednou vlády ujaly samé ženy?! (Tak, jak je běžné v případě mužů). Ostatně, v severských zemích je běžné, že je ve vládě víc než polovina žen. To si ani netroufám představovat. To by totiž patrně vyvolalo občanskou mužsko-ženskou válku.
Fakt, že mužům tolik leží v žaludku ženy, které si troufají vylézt ze svých podřízených pozic nebo mužstvo kritizovat za jejich mrzké činy historické i současné, nedej bože se politicky vyslovovat, naznačuje mnohé o mužských mindrácích. A je nasnadě, že mužská touha po ovládání nejen světa, ale i světa ženského, je sociopatickým jevem, který nemá daleko k přístupu otrokáře k otroku.
Ostatně, zítra si budeme připomínat MDŽ. Nechci ani vidět, jak nám ostří hoši zase vypláchnou žaludek a nadzvednou naše něžné ženské mandle! Už je slyším, jak křičí: "Copak mají muži svůj svátek?! To je diskriminace mužů!" Jenže pánové, vzhledem k tomu, že mají muži svátek a bene každý den po všechna staletí na tomto světě, je obzvláště hloupé, sebestředné a trapné, když vám jak trn v oku leží tento jediný „ženský" den v roce, který ženy považují za svátek své potřebnosti a důležitosti pro lidskou společnost.
Vždyť osmý březen není žádným bolševickým výročím, nýbrž jen tichou vzpomínkou na ty ženy, které, kromě své práce rodinné, ve fabrikách a jiných provozech s otrockými, nelidskými podmínkami položily život a nechávaly tam své zdraví.
A navíc, svátek MDŽ má svůj původ v Americe a Západní Evropě a nikoli v bolševickém světě.